Zámek ČERVENÁ ŘEČICE se nachází 12 km severně od města Pelhřimov.

HISTORIE ZÁMKU ČERVENÁ ŘEČICE

Za biskupa Tobiáše z Bechyně (1278-1296) byla tvrz spolu s kostelem opevněna proti nájezdům Oty Braniborského, později proti Vítkovcům. Za arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1343 až 1364) byla tvrz již důsledně označována jako hrad, který byl sídlem purkrabího a dalších hospodářských úředníků, kteří spravovali celé panství; osobní návštěvy arcibiskupů byly řídké. Arcibiskup Jan z Jenštejna (1379-1396) navštívil Řečici r. 1384 se svým doprovodem, v němž se připomíná také jeho generální vikář Jan z Pomuku. K druhé návštěvě došlo v r. 1392. Do světských rukou přešlo řečické panství ještě před začátkem husitské revoluce v r. 1415, když arcibiskup Konrád z Vechty (1413-1431) prodal celé panství Jankovi z Chotěmic.

Husitství poměry na Řečici zcela změnilo. Janek z Chotěmic odešel jako katolík do vyhnanství a řečický hrad pravděpodobně v r. 1422 husité dobili. První písemný doklad o ovládnutí zdejšího kraje husitským hejtmanem Mikulášem Sokolem z Lamberka je však až z r. 1428. Tento bojovník se projevil nejen jako válečník,k ale i jako diplomat. Na řečickém hradě sjednal mír s hlavním představitelem katolické strany Oldřichem z Rožmberka. Na Řečici se rovněž organizovala v r. 1431 výprava proti Dolním Rakousům, která měla odčinit porážku husitů od Albrechta Habsburského.

V r. 1436 vrátil císař Zikmund řečické panství opět Jankovi z Chotěmic, ale již r. 1437 bylo zapsáno Mikuláši Trčkovi z Lípy. Po jeho smrti (1453) se Řečice dostala do majetku krále Ladislava, který ji podstoupil pánům z Ústí. Tím se Řečice dostala do dědičného držení Jindřicha ze Stráže, nejvyššího hofmistra Českého království a dočasného správce země. O jeho vztahu k Řečici máme pouze jediný doklad, dokazující, že dal řečický hrad opravit. Po smrti Jindřich ze Stráže (1466) zdědil Řečici jeho starší syn Michal, který se přidal na stranu nepřátel krále Jiřího z Poděbrad a řečický hrad se stal východiskem výprav do okolních panství, věrných králi. Proto Petr Břekovec z Ostromeče, pán na Kamenici a Loutkově, Řečici dobyl r. 1467, avšak r. 1474 ji prodal Trčkům z Lipy, kteří rozhodnutím zemského soudu r. 1480 ji musili vrátit potomkům pánů ze Stráže. Tak se Řečcie dostala do majetku Jana ze Šelmberka, sňatkem spřízěného s tímto rodem. V roce 1497 ji však prodal Albrechtovi z Leskovce a jeho brantrancům. Jejich potomci zde vládli celé století a vybudovali renesanční sídlo.

Řečici získal před r. 1523 syn Bohuslava Leskovce, Arnošt, který se zde usadil. Po jeho smrti (1535) se ujal dědictví syn Šebestián, za něhož došlo k největšímu rozmachu řečického panství a hradu. Patřily k němu hrad, 2 městečka, 2 dvory a 31 vsí. Šebestián Leskovec dal přestavět hrad na renesanční zámek V roce 1560 byl dokončen nový palác (křídlo s věží), do první poloviny 60.let 16 století lze klást i výstavbu dalších částí a pravděpodobně i partií, které svými lunetovými římsami s bohatým figurálním sgrafitem patří k nejlepším ukázkám české renesance. Přestavbu řečického sídla dokládá přídomek "na Nové Řečici", s kterým se Šebastián Leskovec uvádí jako účastník sněmů v l.1567, 1569-1570.

Šebastián Leskovec zemřel r. 1582 bez potomků a jeho manželka Žofie z Nečtin odkázala Řečici v r. 1587 příbuznému Kryštofu staršímu z Leskovce. Ten provedl další stavební úpravy na zámku a dal v r. 1593 vystavět budovu (dnes zbořenou) mezi dvěma baštami. Zemřel asi r. 1595 rovněž bez potomků a Řečici spravovala jeho sestra Anna, provdaná za Jana Šlejnice ze Šlejnic, ale již v r. 1597 prodala Řečici Heřmanovi z Říčan. Rozvětvený rod Leskovců se postavil proti prodeji a prohlásil Řečici za dědičné vlastnictví. Proto se Albrecht Šebastián Leskovec násilí zmocnil zámků, kde sídlil Vilém mladší z Říčan. Avšak páni z Říčan své právo obhájili a s pomocí krajské hotovosti získali Řečici i zámek zpět.

Po smrti Heřmana z Říčan r. 1608 zdědil Řečici jeho syn Jan. Ten rovněž vedl vleklý spor o Řečici. Po Bílé hoře byl usvědčen z účasti na stavovském povstání z l. 1618-1620 a velká část jeho majetku byla konfiskována. Červenou Řečici postoupil císař Ferdinand II. V r. 1623 pražskému arcibiskupovi Arnoštu Harrachovi. Jeho nástupci vlastnili Řečici až do r.1948. Arcibiskup Harrach (1623-1667) pobýval na řečickém zámku často, protože zde hledal útulek v době třicetileté války. Další arcibiskupové- kromě Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenberka (1623-1667), který dal zámek opravit- se Řečici nikdo příliš nevěnoval, panstvo zajíždělo na Řečici, případně se svými hosty, pouze v letních měsících. Proto objekt chátral. Poslední úpravy začaly až za arcibiskupa Františka Kordače (1919- 1931) a byly dokončeny v r. 1937 za jeho nástupce, Karla Kašpara (1931 až 1941).

V roce 1948 byl velkostatek Červená Řečice se zámkem zkonfiskován a od té doby sloužil k různým účelům a chátral. Poslední pokus o opravy byl učiněn v 70.letech, kdy v zámku sídlil Okresní archiv. V té době byla obnovena figurální sgrafita a učiněn pokus o opravu střech, který se nedokončil.

Renesanční areál zámku na jižním okraji městečka Červená Řečice, přestavěný z původního gotického hradu, tvoří celek na sebe navazujících šesti budov, které vytvářejí s dvěma věžemi, dvěma baštami, zdi a věžičkou (hladomornou) dvě nádvoří. Hrad býval obklopen vodním příkopem, částečně zachovaným, který byl napájen ze sousedního rybníka. Na severní straně jsou pozůstatky mohutného valu. Čelní budova je spojena se silnicí kamenným mostem, který nahradil kolem r. 1675 dřevěný padací most. Nad vstupní branou do zámku je znak arcibiskupa hraběte Jana Bedřicha z Valdštejna (1675-1694).

Tato čelní budova, spolu s vedlejší, orientovanou na východ, byla postavena počátkem 17.století. další stavení na prvním nádvoří, na jižní straně s rizalitem věže, spolu s vedlejším traktem, za nímž vystupuje hláska nepravidelného elipsového tvaru, jsou gotickorenesanční a pocházejí ze 16.století. Chodba, která je pokračováním západního křídla a spojuje severní a jižní stranu nádvoří, je bohatě zdobena na vnějších stranách renesančními sgrafity. Zde jsou také vymalovány znaky Šebestiána Leskovce a jeho manželky Žofie z Nečtin. Druhá zeď chodby obrácená do nádvoří má v lunetových římsách sgrafita představující světce Jakuba Menšího, Mikuláše, Bartoloměje, Petra a Pavla a Jana Křtitele, pod římsami pak postavy andělů s výjevem Na nebevzetí Panny Marie. Celou stěnu zaujímá zobrazení průvodu s vozovým spřežením a s muži na koních.

Obdobně zdobené lunetové římsy měla i severozápadní budova na druhém nádvoří uzavírají osmiboké bašty s gotickými prvky. Po zřícení střechy křídla zůstaly z něho jen zdi. Vedle jižní bašty bývala brána (nyní zazděná) s padacím mostem, dříve užívaná jako druhý východ. Část západního traktu obrácená do druhého nádvoří má v přízemí nepravidelné arkády, nad nimi přes celé první patro dřevěnou pavlač.

Zdi budov obrácené do hradního příkopu jsou opatřeny kamennými krakorci. V nadokenních kamenných římsách jsou vytesané znaky Šebestiána Leskovce a jeho manželky. Nad vchodem do spojovací chodby je znak arcibiskupa Arnošta Harracha.

Přízemí a první patro, dále místnosti západního severozápadního křídla mají valenou klenbu, spojovací se sgrafitovou výzdobou klenbu hřebínkovo hvězdicovou. Sklepy, které se v některých podzemních prostorách mění v chodby, nejsou ještě zcela prozkoumány. Uprostřed prvního nádvoří je studna.

Zdroj: PhDr. Lidmila Franková CSc.